III. Čertí trilogie – Příběh prvý: Slovanský


Dlouho! Opravdu dlouho jsem se snažil nalézt ve všemožných historických análech nějaký doklad o příchodu čertů na zemi. Jako že, kdy to přesně bylo poprvé, a tak...
No nenašel.
V nejlepším případě se údaje naprosto rozcházely. Nemluvím o letech, nebo desetiletích, ale rovnou o celých staletích. Prostě skutečné, vědecky doložené pravdy jsem se nedobral.
A tak jsem šel přímo za čerty. Ti mne zase poslali za jedním z nich. Musel jsem pěšky, kousek za Peklo, přes pole Neorané a kolem Šibeničního vršku. Měl tam malý domeček. Už nesloužil. Byl na vejminku. Nebiros se jmenoval. Řeknu vám: Žádný čahoun. Naopak: Svraskalý skrček. Let mu musely být stovky, ale v očích měl pořád takovou tu raráškovskou jiskru.
Pozval mě dál a nalil mi po čertech dobrou kávu. Já kafe nepiju, ale tohle jsem si dal. A to jsem si dal! Týden jsem nemohl usnout. Ovšem zase na druhou stranu, alespoň jsem to jeho čertovsky zajímavé vyprávění mohl zapsat pěkně za tepla, naráz.
Položil jsem mu onu zapeklitou, stokrát omílanou otázku: Kdy přišli na Zemi první čerti?
Rozvalil se v houpacím křesle, nohy blízko krbu. Na mne tam bylo horko až, až, ale on přesto ještě pár polen přihodil. Asi měl rád teploučko, nebo tím chtěl jen zvýšit efekt napětí. Teprve pak se lišácky zakřenil a zaskřehotal:
„Jak jako první čerti?!“ Věta vyzněla skoro až dotčeně, ale nakonec to vysvětlil:
„Já byl první čert!!“
… A vůbec. Co já se do toho vkládám. Poslechněte si přímo, jak on to vyprávěl:

Přesně na rok vám to, spisovatelskej, neřeknu, ale bylo to rámcově asi pět set let po tom mladým, jak ho přitloukli hřebíčkama na Golgotě. Peklo jsme dostavěli i vymalovali a teď tedy, že poznáme Svět. Když však došlo na to, kdo půjde první, všichni najednou měli spoustu práce. Jedni, že ještě seškrábnou z podlahy maltu. Jiní, že musí vyprat štětce, aby nezaschly a ti starší honem valili kotle, že už aby se pod nimi topilo. Proč se ale pod nimi má topit, v tu chvíli ještě nevěděl nikdo.
Nebudu to zdržovat. Na ten Svět vyšoupli mne: Nebira. Mladého, mohl bych říci nezkušeného čerta, ale fakt byl, že tou dobou mezi námi v tomto směru nebyl žádný zkušený. Jediný, kdo rámcově věděl, co asi dělat, byl samozřejmě - šarže nejvyšší - Lucifer. Věnoval mi příručku, abych se v tom Světě neztratil. Jmenovala se „Kniha Hříchů“.